J 20,1-18     Náš běh za Kristem není marný

Velikonoční kázání – kostel sv. Václava v Praze 2 – Novém Městě - duben 2012 (br. patriarcha ThDr.Tomáš Butta Th.D.)

Sestry a bratři,

         pozdravuji vás a jsem rád, že spolu s vámi se mohu zamyslet nad velikonočním evangeliem podle Jana.

V místech, kde Ježíš po svém utrpení a smrti spočinul v nově vytesaném hrobě, byla zahrada. Tak je to výslovně v Janově evangeliu uvedeno: „V těch místech byla zahrada“ (19,41-42). Možná je to v překotných, napjatých a dramatických událostech jen okrajový údaj, kterého bychom si ani příliš nevšimli. Ale Janovo evangelium má hlubší smysl a souvislosti. Zahrada nám připomene zahradu rajskou a ta je prostředím určeným pro člověka, aby se v něm cítil dobře, radoval se a aby mu nic nechybělo. Tuto zahradu Božího stvoření nám každoročně připomíná jarní příroda plná zeleně, svěžesti a života. A přece je tato zahrada, ve které člověk žije, také místem smutku a bolesti. Jsou lidé, kteří se netěší z jarní přírody, neboť jim to starosti, bolesti a trápení neumožňují, tak jako Marie z Magdaly, která procházela sice zahradou, ale v nitru byla plná smutku. Zaznívá k ní hlas: „Proč pláčeš?“ „Co je důvodem tvého smutku?“ „Co se skrývá ve tvém srdci?“ Člověk,  i když je obklopen dobrými podmínkami života a zdánlivě navenek je spokojený, uvnitř může být z mnohého smutný. Smutek Marie byl dán touhou po Ježíšovi, po jeho blízkosti, po jeho přítomnosti. I věřící člověk může prožívat prázdnotu a smutek z Boží nepřítomnosti a vzdálenosti. Boží zahrada však není místem trvalého smutku, ale stává se místem radosti, pokoje a nového života. Marie se v zahradě o velikonočním ránu setkává se vzkříšeným Ježíšem. Zprvu ho nepoznává. Je jiný. Až teprve, když ji oslovuje jménem: „Marie“, tak ho poznává. Marie z Magdaly oslovuje Ježíše: „Rabuni“, „Můj učiteli“. A Ježíš učitelem skutečně byl. Během svého pozemského života povolal, vedl a formoval učedníky jako rabín své žáky. Ale na rozdíl od rabínů tehdejší doby rozmlouval o nejhlubších náboženských otázkách i se ženami. Také Marie byla jeho učednice a Ježíš ji trvale ovlivnil. Člověk potřebuje mít učitele, kteří ho formují pro život. Máme každý své učitele, kteří v nás zanechali svou stopu. Ale Ježíš je nejen učitel, on je také Pán a Vykupitel. Ježíš je učitel pro věčný život, ale on je i jeho dárcem skrze kříž a vzkříšení.

         Ve velikonočním příběhu ale vystupují i další postavy, které nemůžeme přehlédnout. Jsou to učedníci a apoštolové Petr a Jan. Vystupují zde tak, jak je neznáme. Běží a předbíhají se navzájem. Byli poháněni zvědavostí a nedočkavostí. Je to však současně i obraz předbíhání se v životě. Jeden chce být lepší než ten druhý. Kdo je víc? Petr nebo Jan? Kdo bude mít výsadnější postavení a místo ve velikonočním příběhu a tím i v církvi? Petr byl starší, Jan byl mladší. Takže v tom můžeme spatřovat i soupeření generací. Mladší se vymezuje vůči staršímu a obráceně. Místo, aby si dali navzájem přednost, tak spolu soupeří a bojují. Starší mají zkušenosti, mladší lidé zase více sil. Lidé se navzájem předbíhají a spěchají za svým cílem. Lidský život je samý spěch a stále jakoby se zrychloval. A kdo nestačí, ztrácí se vzadu a ocitá se mimo společnost. Ale kam všichni spěchají? Co je cílem tohoto běhu? Co je na jeho konci? Na konci tratě je hrob. Na konci běhu apoštolů Petra a Jana byl také hrob. Ale byl to hrob Ježíšův, který je branou do věčnosti: vstupem do Otcova království, do věčně Boží zahrady.

        Sestry a bratři, zamýšlíme se společně nad evangeliem neděle, kterou vrcholí třídenní od Velkého pátku. Slyšíme o tom, že velikonoční zahrada je plná nového života. Tím životem je Kristus. On je vzkříšení a život. Tato zpráva nás povzbuzuje a posiluje v tom, že všechny naše smutky budou proměněny v radost, a že náš běh tímto životem není s Kristem marný. Amen.